Mateřská vina: Mohu za opožděný vývoj řeči svého dítěte já?

V tomto článku

• Nejdříve ze všeho... zvažte terapii
• Připojte se k podpůrné skupině pro rodiče a děti

Mezi typické otázky, které slýchám od rodičů poté, co se dozvědí, že má jejich dítě opožděný vývoj řeči, patří: „Co jsem mohl/a udělat jinak?“, „Můžu za to já?“, „Zlepší se to vůbec někdy?“ Tyto neustálé pocity mateřské viny mi rodiče mých klientů vyjadřují už léta. Pro vaši informaci: dokonalá máma neexistuje.

Místo zaměření na děti tentokrát píšu tento článek pro VÁS.

Ano, pro vás – mámo, táto, babičko, dědečku, kamaráde, teto, strýci... na vašich pocitech záleží. Pokud opravdu chcete, aby se vašemu dítěti dařilo, přijměte, že i mámy mají city, a zbavte se mateřské viny. VY sami musíte být v pohodě!

Nejdříve ze všeho... zvažte terapii

Vím, že je to jen další položka, kterou musíte přidat do svého už tak nabitého a hektického programu, ale věřte mi, je to důležité.

Jsem velkým příznivcem terapie a svým rodinám vždy doporučuji, aby na ni docházely společně, ale i jednotlivě. Celý proces od vyšetření dítěte přes stanovení diagnózy až po zahájení péče může být náročný pro každého – pro rodiče, další členy rodiny i pro samotné manželství. Každý se může cítit pod psa.

Možná to zní zvláštně, ale projdete si také procesem truchlení. Ne každý prochází těmito fázemi ve stejném pořadí a někteří lidé nemusí projít úplně všemi.

1. Popření a izolace je běžný obranný mechanismus, který filtruje bezprostřední šok ze ztráty a otupuje naše emoce. Odmítáme slova a schováváme se před fakty. Je to první fáze po počátečním šoku.

2. Vztek se začíná projevovat ve chvíli, kdy ochranný účinek popření a izolace začne vyprchávat a realita s její bolestí se znovu vynoří na povrch. Nejsme připraveni. Nejsme připraveni přijmout diagnózu ani její následky. Intenzivní emoce je odkloněna od našeho zranitelného jádra, přesměrována a vyjádřena formou hněvu.

Tento vztek může směřovat k neživým předmětům, úplně cizím lidem, přátelům nebo rodině. Může se stát, že hněv nevědomky obrátíte i proti svému dítěti, ačkoliv to tak vůbec nemyslíte.

3. Vyjednávání je přirozenou reakcí na pocity bezmoci a zranitelnosti a často představuje potřebu znovu získat kontrolu prostřednictvím myšlenek typu „kdybychom jen...“, jako například:

• Kdybychom jen vyhledali lékařskou pomoc dříve nebo kdybychom jen získali názor dalšího lékaře.
• Kdybychom se k němu jen chovali lépe a měli víc trpělivosti.

4. Deprese je častou fází, ale možná si ani neuvědomujete, že jí právě procházíte. Věci, které jste dříve milovali a dělaly vám radost, najednou ztrácejí význam. Vše, co vaše dítě dělá, ve vás může vyvolávat smutek. Dobrou zprávou je, že s odbornou pomocí a terapií touto fází s největší pravděpodobností projdete rychleji než ti, kteří pomoc nevyhledají.

5. Přijetí je poslední fází truchlení, kterou však někteří lidé nezažijí nikdy. Pochopíte, čemu vaše dítě čelí, postavíte se tomu čelem a uděláte jako rodina vše potřebné, aby vaše dítě prospívalo.

Kvalifikovaný terapeut vám dokáže pomoci se všemi těmito pocity a emocemi – včetně mateřské viny.

Připojte se k podpůrné skupině pro rodiče a děti

Nevím přesně, odkud jste, ale určitě se zeptejte svého logopeda nebo lékaře na informace o podpůrných skupinách. Účast v nich je velmi důležitá jak pro vaše dítě, tak pro vás samotné. Mohou existovat skupiny určené pouze pro dospělé, i takové, kam může chodit i vaše dítě a setkávat se s dětmi, které prožívají to samé.

Získáte tak prostor promluvit si s ostatními, kteří jsou ve stejné situaci a prožívají stejné emoce jako vy. Vám i vašemu dítěti to dá pocit sounáležitosti a bezpečné místo, kde se můžete vypovídat, aniž byste si připadali divně nebo nepochopení.

Když jsem studovala na univerzitě, vedli jsme se spolužáky podpůrnou skupinu pro lidi s afázií. Tato porucha vzniká po těžké cévní mozkové příhodě. Jeden týden se scházeli pouze pacienti, aby sdíleli své pocity a myšlenky, a jednou měsíčně jsme pořádali setkání také pro rodinné příslušníky.

Bylo úžasné sledovat pokroky klientů, ale i jejich rodin. Na konci našich setkání z nich vyzařovala obrovská naděje.

Někdy... je naděje to jediné, co potřebujete!

Slibuji vám, že to bude lepší. Uvidíte pokroky – i to nejmenší vítězství je stále vítězstvím. Zkuste se soustředit na to dobré, protože to nakonec převáží to zlé!!