Separační úzkost – co s tím?!

Ach ano... separační úzkost. I když je zcela normální a projde si jí každé dítě (i rodič), nijak to neusnadňuje situaci, kdy se s ní musíte vypořádat.

Podle webu Nanit.com „separační úzkost označuje vývojový milník, který se u většiny miminek objevuje mezi 6. a 7. měsícem věku, kdy začínají chápat stálost objektu.“ Právě proto může vaše děťátko začít usedavě plakat, když ho ukládáte ke spánku, ráno odcházíte do práce nebo ho vezete do jesliček či školky.

Chápu, co si právě říkáte. Co je to stálost objektu? Je to odborný výraz, který jednoduše znamená, že vaše miminko ví, že věci a lidé – například vy – existují, i když zrovna nejsou v místnosti nebo nablízku. Příznaky separační úzkosti se objevují právě v přímém důsledku tohoto důležitého vývojového pokroku.

Jako rodič si možná řeknete: „Aspoň je vidět, že jim chybím,“ ale hned vzápětí začnete přemýšlet, jestli se od nich vůbec kdy na příštích 18 let dokážete vzdálit. Buďte bez obav, JE to jen fáze a děti z ní vyrostou!

A ta dobrá zpráva? Jakmile se budou cítit v bezpečí, uklidní se a pláč ustane. Možná to bude chtít pár pokusů, ale časem to bude lepší a lepší.

Pokud se chystáte dát dítě do školky, existuje několik tipů a triků, díky kterým můžete zajistit, aby separační úzkost nepřerostla vašemu děťátku přes hlavu.

1. Trénujte odloučení

Zpočátku nechte dítě s pečující osobou jen na krátkou chvíli a nevzdalujte se daleko. Jakmile si dítě na separační úzkost zvykne, můžete postupně odcházet na delší dobu a jezdit dál.

2. Naplánujte loučení po spánku nebo krmení

Miminka bývají k separační úzkosti náchylnější, když jsou unavená nebo hladová. Pomůže jim, když si vytvoříte rutinu a budete se jí držet. Dětem se daří, když mohou předvídat, co přijde, a díky tomu se nebudou cítit opuštěné, když přijde čas jít spát.

3. Vytvořte si rychlý rituál loučení

Rituály dodávají pocit jistoty a mohou být velmi jednoduché – třeba speciální zamávání z okna nebo pusa na rozloučenou. Snažte se však loučit rychle, abyste mohli:

4. Odejít bez zbytečného protahování

Řekněte dítěti, že odcházíte a že se vrátíte, a pak jděte – neotálejte a nedělejte z toho větší vědu, než to je. Já své dceři i synovi dám pusu, obejmu je, zamávám a jdu ze dveří. Ani jedno dítě s tím nikdy nemělo problém. Všimla jsem si, že pokud otálím nebo kolem toho dělám zbytečný rozruch, reagují mnohem hůře.

5. Plňte své sliby

Aby si vaše dítě vybudovalo důvěru ve vlastní schopnost zvládnout odloučení, je důležité vrátit se v čase, který jste slíbili. Potřebuje vědět, že se na vás může spolehnout!

6. Zachovejte známé prostředí, kdykoli je to možné, a nové prostředí udělejte známým

Pozvěte chůvu k sobě domů. Když je vaše dítě mimo domov, podpořte ho v tom, aby si vzalo známý předmět. Naší dceři dovolujeme vzít si plyšáka k tchyni na spaní a do školky si smí brát svou oblíbenou dečku.

7. Mějte stálou hlavní pečující osobu

Pokud si najímáte chůvu, snažte se, aby u vás zůstala dlouhodobě, a vyhnuli se tak neustálým změnám v životě dítěte. My jsme vzali dceru do její školky asi dva týdny před zápisem. Učitelky nám navrhly, abychom odešli z místnosti a nechali ji hrát si s ostatními dětmi. Zvládla to skvěle. Vlastně se jí ani nechtělo domů :(

8. Omezte strašidelné pořady v televizi

U vašeho dítěte je menší pravděpodobnost, že bude pociťovat strach, pokud pořady, které sleduje, nejsou děsivé. Moje dcera strašidelné filmy miluje, ale přesto se je snažíme omezovat, abychom se vyhnuli potížím před spaním nebo ve chvílích, kdy zažívá něco nového.

9. Snažte se nepolevit

Ujistěte své dítě, že všechno bude v naprostém pořádku – nastavení pevných hranic mu pomůže lépe se přizpůsobit odloučení. To se snadněji řekne, než udělá, zvláště když to na ně přijde večer před spaním. Někdy zkrátka musíte odejít. Pokud je dítě najedené, přebalené a v bezpečí, je v pořádku nechat ho chvilku poplakat.

Podle webu Nanit.com má separační úzkost několik různých stádií. Separační úzkost obvykle trvá dva až tři týdny a může se objevovat v celém období kojeneckého i batolecího věku, ale i později v dětství. U dětí do dvou let se nejčastěji vyskytuje v těchto obdobích:

• 6 až 7 měsíců: Přibližně v této době, a někdy i dříve, si mnoho kojenců začíná uvědomovat stálost objektu.
• 9 až 10 měsíců: V této době začíná mít miminko mnohem lepší představu o své denní rutině. „Separační úzkost může v tomto období vzplanout s tím, jak miminka začínají lépe chápat různé sociální situace.“ Vědí: „Aha, ráno mě nechají v jesličkách a máma bude pryč opravdu dlouho.“ (nanit.com)
• 13 až 14 měsíců: V této fázi může mít vaše děťátko potíže vyjádřit, jak se cítí, což může vést k návratu separační úzkosti. V tomto období mají skvělé receptivní jazykové dovednosti, což znamená, že rozumí tomu, co říkáte, ale nedokážou vyjádřit své pocity. Chtějí říct: ‚Proč musíš jít do práce? Proč mě tu necháváš?‘ Jenže to říct nedokážou, a tak pláčou.“

Jako rodiče můžeme určitou formu separační úzkosti pociťovat i my. Nebývá tak intenzivní jako u miminek, ale zažíváme ji, když nejsme se svými dětmi delší dobu. Je to tak rozporuplná situace, že? Potřebujeme si odpočinout, ALE když naše děti nejsou poblíž, říkáme si: „Tak co mám teď dělat?“ nebo „Stýská se mi po nich.“

Rodičovská úzkost?

Vím, že pro mě samotnou bylo velmi těžké poprvé opustit obě své děti, když se narodily. Odloučení od dětí není jednoduché. Měla jsem v hlavě myšlenku, že se o ně nikdo nedokáže postarat tak dobře jako já nebo můj manžel. Tohle jsou věci, které mi pomohly:

1. Napište pečující osobě denní harmonogram. Buďte tak konkrétní, jak jen potřebujete. Ujistěte se, že jste uvedli všechny důležité informace a veškeré zdravotní údaje, které by po dobu vaší nepřítomnosti mohly být potřeba;
2. Požádejte o fotky a zprávy. Byla jsem mnohem klidnější, když jsem viděla děti a věděla, že se jim bez nás daří dobře;
3. Zpočátku odcházejte jen na několik málo hodin. Když jsme děti nechali samotné poprvé, byli jsme pryč možná jen tři hodiny. Byla to dostatečná svoboda, ale zároveň jsem věděla, že je brzy uvidím. S postupem času jsme se cítili pohodlně i při delším odloučení!;
4. Buďte co nejlépe připraveni. Nachystala jsem mnohem víc jídla a mléka, než bylo potřeba. Vždycky jsem připravila náhradní oblečení pro případ plenkové nehody. Vědomí, že pečující osoba má všechno, co potřebuje, mou úzkost výrazně zmírnilo.

Pamatujte, že jako u všeho ostatního, i toto je jen fáze. My i naše děti z těchto věcí nakonec vyrosteme. Snažte se zachovat klid a nebojte se požádat o pomoc, pokud ji budete potřebovat!