Jak můžeme zlepšit komunikaci s dětmi?

Pokud jste na tom podobně jako já, komunikace s dětmi dokáže být někdy neskutečně frustrující. Nekonečné otázky, ignorované pokyny, nechápavé výrazy ve tváři, když jim připomínáme něco, co jsme řekli před chvílí; jejich schopnost vzpomenout si na slíbenou sušenku, a přitom zapomenout na prosbu, aby něco přinesly. První roky jejich života strávíme tím, že si přejeme, aby víc mluvily, a v pozdějších letech doufáme, že budou aspoň chvíli potichu.

Faktem je, že naše děti rozhodně nejsou dokonalými komunikačními partnery, ale to samé platí i o mně. Níže uvádím několik faktů, které platí pro mě a pravděpodobně i pro spoustu dalších dospělých. Snad vám poskytnou trochu vhledu, vybudují trochu porozumění a probudí trochu empatie k těm malým osůbkám v našich životech.

4 fakta o tom, jak komunikujeme – a co z toho plyne pro děti

1. Když si to nezapíšu, určitě to zapomenu.

Mám hroznou paměť, a tak celý můj život závisí na seznamech úkolů, kalendářích a lepicích papírcích. Je to dáno kombinací toho, že jsem příliš zaneprázdněná nebo roztržitá na to, abych poslouchala, poslechnu si to a hned to zapomenu, nebo poslouchám, ale zapomenu to o něco později. V tuto chvíli vím, že mám na seznamu úkolů asi 26 věcí, ale bez nahlédnutí bych vám nedokázala říct ani jednu. Zní vám to povědomě?

Jde o to, že my dospělí jsme si (doufejme) vyvinuli strategie, které nám pomáhají naslouchat, zapamatovat si a později si vzpomenout. Někdo se snaží zapamatovat si jméno nového člověka tím, že si ho spojí s někým známým, jiný si v duchu několikrát zopakuje adresu, aby se mu vryla do paměti, další počítá položky na prstech nebo využívá technologie a poznámky.

Naše děti však tyto strategie často nemají k dispozici. Buď se jim ještě nenaučily, nebo na ně nejsou dostatečně zralé. Když po nich tedy chceme, aby přinesly z kuchyně tři věci, ptáme se jich, co dělaly ve škole, co potřebují na školní výlet nebo jak se jmenuje jejich nová asistentka pedagoga, není divu, že tápou. Stále se teprve učí usměrňovat pozornost, odfiltrovat rušivé vlivy, vnímat delší věty a vybavovat si informace.

Pokud se nad těmito fakty zamyslíme, můžeme naši komunikaci s dětmi zlepšit. Pomůžeme jim, když je naučíme jednoduché strategie, jako je počítání na prstech, opakování pokynů nahlas pro lepší zapamatování, kreslení obrázkových seznamů úkolů nebo používání vtipných říkanek a písniček k uchování nových informací.

2. Předpokládám, že mi lidé umí číst myšlenky.

Můj manžel mi neustále musí připomínat, že mi do hlavy nevidí. Často předpokládám, že ví, jaký jsem měla den, že ví o tom hrozném e-mailu, co mi přišel, že dokáže odhadnout, co chci k večeři, a že při rozhovoru „ví, jak to myslím“. Do této pasti padáme u lidí, které dobře známe, všichni – předpokládáme, že nás znají natolik, aby četli mezi řádky, pochopili narážky a domysleli si pointu. A naše děti dělají přesně to samé.

Mozek malých dětí je k tomu přímo uzpůsoben. Říká se tomu „teorie mysli“. Děti zpočátku stěží chápou, že ne všichni myslíme a cítíme totéž ve stejnou chvíli. Postupem času zjišťují, že maminka může mít radost, i když se ony nudí, nebo že tatínek může být nadšený, i když ony mají strach. Jak rostou, je to ještě složitější, protože lidé mohou něco říkat a dělat, zatímco cítí pravý opak – sestra může například říct, že je „v pohodě“, a přitom je smutná, nebo kamarád může jeden den plakat štěstím a druhý den smutkem.

Naše děti jsou na neustálé cestě objevování nejen vlastních pocitů a myšlenek, ale i pocitů a myšlenek všech ostatních. Bude pro ně těžké pochopit, že maminka automaticky nevěděla, že si k večeři moc přály bramborovou kaši, že chtěly červený hrneček a ne modrý, nebo že tatínek automaticky neví, že se trápí kvůli něčemu ve škole. Musíme jim pomáhat učit se, chápat a komunikovat.

Existují způsoby, jak komunikaci s dětmi zlepšit! Zkuste si o pocitech povídat během společného rodinného času, aby se vaše dítě naučilo, že každý člověk prožívá jiné pocity. Povídejte si o tom, jaký jste měli den, a v náročných situacích dítěti vysvětlete, že nevidíte, co se mu honí hlavou, a že vám může pomoci, abyste pomohli vy jemu, tím, že vám to řekne, ukáže nebo vysvětlí. Můžete také vyzkoušet aplikaci na rozvoj řeči, jako je Speech Blubs, která obsahuje skvělé části věnované emocím a pomůže vašemu dítěti porozumět tomu, co se vám snaží sdělit.

3. Dokázala bych mluvit od rána do večera.

Většina z nás ráda mluví. I když třeba netoužíme stát před velkým publikem a přednášet, většina z nás si velmi ráda povídá s přáteli a rodinou a sdílí své myšlenky, nápady, pocity a zážitky. Když se mě lidé ptají, proč jsem šla studovat obor logoped, (s nadsázkou) odpovídám, že je to vlastně diplom z mluvení, takže jsem si říkala, že v tom budu docela dobrá.

Pro naše děti je mluvení, jazyk a konverzace stále něco velmi nového a vzrušujícího! První roky života strávily pozorováním toho, jak mluvíte s ostatními, aniž by to samy dokázaly. Měly pocity, potřeby a nápady, ale chyběla jim slova, kterými by je vyjádřily. A najednou konečně mluvit mohou, mohou se zapojit, rozesmát ostatní, podělit se o své bláznivé nápady a ukázat, že jsou chytré, vtipné a mají vlastní názor. Konečně mohou položit otázku, která jim leží na srdci, a dělat volby, kterým ostatní rozumí. Není divu, že jakmile se jednou rozjedou, nedokážou přestat!

Může být velmi, velmi snadné cítit z toho nekončícího mluvení frustraci, ale kdykoli to jde, zkuste se zastavit a užít si to. Jazyk je pro vašeho malého človíčka klíčem k celému světu a naplno ho využívá. Oceňujte komunikaci se svými dětmi! Pomozte jim osvojit si společenská pravidla o tom, kdy mluvit a kdy počkat, tím, že jim budete vzorem a budete mluvit o střídání v rozhovoru a čekání na řadu. Nezapomeňte se však také zastavit a naslouchat – dítě tak pozná, že je jeho hlas slyšet, že má co říct a že na tom, co říká, záleží.

4. Neustále něco „googlím“!

Statistiky ukazují, že průměrný člověk vyhledává na Googlu asi 1200krát měsíčně, a pokud jste na tom jako já, vsadím se, že vaše číslo je ještě vyšší! Jenom za dnešek jsem googlovala cestu ke kamarádce, kolik gramů má unce, název písničky z rádia, otevírací dobu v obchodě a v jakém věku by se miminko mělo začít mazat opalovacím krémem. Denně položím miliony otázek... a naše děti dělají přesně to samé.

V kteroukoli denní dobu, v každém supermarketu v zemi, se v sousední uličce najde alespoň jedno dítě, které se ptá rodičů: „Můžu tohle dostat? Proč? Co to je? Mami, kdo to byl? Co ta paní dělá? Můžu dostat sušenku?“ Všichni jsme to zažili, je to neodmyslitelná součást komunikace rodičů s dětmi. Pro své dítě jste vy tím Googlem! Jste vševědoucím zdrojem všech informací. Všechno, co neví (a že je toho hodně), a všechno, co chce vědět, se pravděpodobně dozví od vás. Jste strážcem brány do jeho světa učení a jazyka. A to dokáže být neuvěřitelně vyčerpávající!

Znovu se zhluboka nadechněte a poslouchejte. Vnímejte, co chtějí vědět. Snaží se pochopit svět, ve kterém se ocitly. Tolik věcí, které během dne vidí a zažívají, prožívají úplně poprvé. Jsou jako houby dychtící po vědomostech. Chtějí porozumět a v podstatě chtějí být víc jako vy – a proto chtějí vědět naprosto všechno, co víte vy. A jediný způsob, jak toho dosáhnout... je ptát se!

Až se tedy tento týden ocitnete uprostřed rušného dne plného otázek, kdy se bude zdát, že vás vůbec neposlouchají, dožadují se sušenky, kterou jste jim slíbili před 12 hodinami, a vyprávějí vám stejnou historku už po milionté... zastavte se, poslouchejte a odpovězte. Právě to je chvíle, kdy můžete komunikaci s dětmi posunout dál! Když to uděláte vy, naučí se to i ony. Je to zlaté období učení a růstu, kdy pro ně znamenáte celý svět. Využijte ho naplno. Nebude to trvat věčně.