Podcast Turn Autism Around: Aplikace Speech Blubs pro děti s autismem

Tento podcast vytvořila a vydala Mary Barbera.

https://www.youtube.com/watch?v=deCYNB3o12U

Mary: Posloucháte podcast Turn Autism Around, epizodu číslo sto dva. Jsem vaše moderátorka, doktorka Mary Barbera. A dnes pro vás mám jedno velmi zvláštní téma. Mám tu spoluzakladatele aplikace, která pomáhá dětem s autismem. Jmenuje se Mitja Mavsar a pochází ze Slovinska. Je to otec čtyř chlapců, manžel a spoluzakladatel společnosti Blub Blub Inc. Jejich aplikace, Speech Blubs a Reading Blubs, byly spuštěny v roce 2017 a pomohly už více než třem milionům dětí s opožděným vývojem řeči a autismem, ale také třeba s Downovým syndromem. Dnes si tedy budeme povídat o této aplikaci. Zaměříme se také na video modeling, čas strávený u obrazovky, sdílenou pozornost, hyperlexii a samozřejmě na to, jak rozvíjet řeč pomocí aplikace Speech Blubs. Pojďme se tedy pustit do tohoto zajímavého rozhovoru s Mitjou Mavsarem.

Mary: Takže moc děkuji, že jsi se k nám dnes připojil, Mitjo.

Mitja: Děkuji za pozvání.

Mary: Určitě. Řekni našim posluchačům na úvod něco málo o sobě, ať můžeme začít. Obvykle začínám otázkou, jak jste se dostali do světa autismu, ale ty v něm vlastně přímo nepůsobíš. Prozraď nám tedy něco o sobě a o tom, jak ses dostal k vývoji aplikací.

Mitja: Určitě. Zdravím ze Slovinska, kde máme právě lockdown. Celé to začalo tím, že jsem měl jako malý kluk problémy s řečí. Myslím, že mi ve čtyřech letech nikdo pořádně nerozuměl. Začal jsem tedy chodit na logopedii. Většinu věcí tam dali do pořádku. Asi poznáte, co se nepodařilo úplně napravit a podobně.

Mary: Vůbec to nepoznávám, zní to skvěle.

Mitja: Dobře, děkuji. Ale víte, jedna artikulační vada mi zůstala asi až do šestnácti let. Takže logopedie byla pro mě obrovskou záchranou, protože v pubertě, jak víte, dokážou být děti zlé. A když se to napravilo, hodně to pomohlo mému sebevědomí i mému dalšímu osobnímu rozvoji. Potom jsem začal pracovat v oblasti internetu – jako designér uživatelského rozhraní (UX) jsem působil zhruba patnáct let. Spolupracovali jsme se spoustou různých startupů. A uvědomil jsem si, že by bylo hezké založit vlastní startup přesně v tom, co mě tehdy zajímalo. Hodně jsem se zajímal o psychologii, zejména dětskou psychologii, protože jsem měl v té době dvě děti.

Začátky aplikace Speech Blubs

Mitja: Dnes mám děti čtyři, věci se změnily. Máme také mnohem více uživatelů než v době, kdy jsem měl jen dvě děti. V podstatě se stalo to, že jsem potkal jednoho dvacetiletého kluka. Mně bylo třicet tři a on pořádal nějaký workshop. Přišel s nápadem: co kdybychom pomáhali dětem s problémy s řečí pomocí aplikace, nic konkrétního. Šlo o to rozhýbat něco hlasem uživatele. Měla to být hlasem ovládaná aplikace, víte, kde byste vydali zvuk a na displeji by se posunula miska nebo by se spustila animace.

Mitja: Tenhle kluk za mnou přišel a řekl: „Hele, starochu, nepomohl bys mi s tímhle projektem a nápadem?“ A já řekl, že určitě, pojďme si udělat průzkum. Víte, s logopedií jsem neměl vůbec žádné zkušenosti – sice jsem chodil na logopedii jako dítě, ale to se moc nepočítá. Ve svých znalostech jsme si vůbec nebyli jistí, zda se do logopedie vůbec pouštět. Nejprve jsme se tedy sešli s logopedy ve Slovinsku a pak jsme odjeli do Států. Náš malý prototyp jsme ukazovali spoustě logopedů v Kalifornii. Byli jsme přesvědčení, že v té velké Americe, v Silicon Valley, přece musí být moderní technologie na každém kroku. Ale tamní terapeuti reagovali tak… víte, jak Američané obvykle říkají: „To je úžasné, to je skvělé,“ tak tihle nám prostě řekli: „Čas u obrazovky a logopedie, to přece nejde dohromady.“

Mitja: Byli jsme na pochybách, jestli to vůbec bude fungovat. Vrátili jsme se a nakonec se rozhodli, že do toho půjdeme i tak, i když to na začátku nevypadalo jako výnosný byznys. Měli jsme ale pocit, že bychom to měli udělat. Že uděláme něco dobrého pro lidi a pro děti. Kolem je spousta startupů, které jen točí peníze, a pomoc dětem nám přišla jako smysluplná věc. Pokračovali jsme tedy dál. První nápad s animacemi padl, protože jsme v okolí nesehnali žádné animátory – všichni pracovali pro jeden zrovna populární startup. A tak nás napadlo: co kdybychom prostě natáčeli děti? Udělat to naprosto přirozeně – natočit děti a ostatní děti budou po dětech ve videu opakovat.

Mitja: Šli jsme tedy do studia a k tomu se váže moc zajímavý příběh. Přišli jsme do studia, museli jsme tam mít logopeda a před kameru jsme posadili děti. Dělali jsme úplně základní orofaciální cvičení. Víte, takové ty cviky, co nejsou přímo slova, ale děláme je pořád. Mnozí tvrdí, že to k mluvení nevede. Byli jsme tedy ve studiu a měli jsme velmi jednoduché cvičení, které dítě před kamerou předvádělo. Bylo to něco jako: „Udělej rybičku, ano?“

Mary: Prostě jen otevíráte a zavíráte pusu.

Mitja: Jen otvírat a zavírat. Tomu cvičení jsme chtěli říkat rybička. A co se nestalo: byli jsme ve studiu, běželo to první video, které jsme kdy natočili, seděl jsem tam já, Jernej, náš výkonný ředitel a spoluzakladatel, rodiče a terapeuti. Dívali jsme se na to video a Jernej se na mě najednou podíval a říká: „Podívej se, rozhlédni se kolem sebe! Všichni to dělají.“

Mitja: A všichni ve studiu napodobovali tu rybičku. Bylo to neskutečně vtipné. V tu chvíli jsme si řekli: „Tady jsme na něco kápli.“ Vůbec jsme netušili, že se tomu odborně říká video modeling. Neudělali jsme to schválně, ale prostě to fungovalo.

Mary: A odtud se to rozjelo. A to bylo teprve před pár lety. V roce 2017 jste spustili Speech Blubs.

Mitja: Ano, aplikaci Speech Blubs jsme spustili v roce 2017. Slovinskou verzi jsme spustili v roce 2015, jen abychom ji otestovali s rodiči a tak dále.

Mary: Je dostupná jen ve dvou jazycích?

Mitja: Ne, slovinská verze už dnes vlastně ani neexistuje. Šli jsme prostě za větším trhem, ve Slovinsku jsme zůstat nemohli. Dovedete si představit, že je to země se dvěma miliony obyvatel, kde působilo snad jen sto padesát registrovaných logopedů.

Mitja: To není žádný trh. Spojili jsme se tedy s americkým producentem, který natočil videa v americké angličtině s americkými dětmi. Všechny děti a nahrávky jsme konzultovali s různými logopedy – myslím, že každé video schvalovali zhruba tři různí logopedi. Pak jsme vydali verzi pro USA. Následně se nám ozvali britští rodiče, že slova v aplikaci nejsou v britské angličtině. Vytvořili jsme tedy verzi pro Spojené království a potom španělskou, portugalskou a francouzskou. Dnes máme v aplikaci všechny tyto jazyky, takže se dítě může s naší aplikací učit i cizí jazyk.

Video modeling a Speech Blubs

Mary: Páni. Na aplikaci jsem se dívala a vím, že máte k dnešnímu dni už tři miliony uživatelů, že? V podstatě jsou v ní skutečné děti a napodobují se zvuky, například zvířat – třeba: „Pojďme udělat opičku,“ načež vyskočí animovaná opička, dítě ve videu vydá zvuk opice a dítě u obrazovky to má zopakovat. Během toho nabíhají různé ukazatele. Působí to docela propracovaně a zároveň jednoduše. Je to takové skloubení něčeho velmi komplexního a velmi prostého. Zmínil jsi ale video modeling. O tom jsem dokonce natáčela videoblog, odkaz můžeme dát do poznámek k epizodě. Vím, že jde o vědecky podloženou metodu. Mohl bys našim posluchačům stručně vysvětlit, co to video modeling je?

Mitja: Když se v běžném životě chcete naučit mluvit, osvojit si jazyk nebo v podstatě cokoliv, třeba sociální dovednosti, musíte být v kontaktu s jinými lidmi, dívat se na ně a sledovat jejich obličeje. Pokud jste však na autistickém spektru, obličeje vás většinou tolik nezajímají. To, co jsme s aplikací udělali, je naprosto přirozená věc. A tato přirozená metoda – video modeling – je vědecky ověřený postup, který vychází z neurovědy o zrcadlových neuronech. Když pozorujeme jiné lidi, náš mozek v podstatě dělá totéž, co dělá mozek toho druhého.

Mary: Funguje to tedy jako zrcadlový obraz. Když se podíváte do zrcadla, aktivují se zrcadlové neurony, nejen když sami něco řeknete.

Mitja: Přesně tak, nejen to. Když teď otevřu pusu, v mém mozku sepne konkrétní centrum, které způsobí, že ji otevřu. A ve vašem mozku, když mě jen pozorujete, se aktivuje úplně stejná oblast. Takže i když se jen dívám, jak přikyvujete nebo děláte cokoliv jiného, můj mozek provádí přesně to, co mozek druhého člověka. A takhle je vědecky dokázáno, že se učíme pozorováním. V našem případě je aplikace plná videí s dětmi. I když dítě zrovna nenapodobuje a jen sleduje dětské průvodce v naší aplikaci, ten princip stále funguje. Víme to i díky jedné obrovské motivaci, kterou jsme měli na začátku – mluvím za sebe i za celý tým.

Mitja: Byla to logopedka, se kterou jsme tehdy spolupracovali. Hodně pracovala s dětmi na autistickém spektru a s dětmi s Downovým syndromem. Chodil k ní jeden chlapec s Downovým syndromem, který měl navíc rysy autismu. Při každé terapii to vypadalo tak, že měl brýle, které do třiceti sekund zahodil a s terapeutkou vůbec nespolupracoval. A pak mu ukázali naši aplikaci.

Mitja: Byl to moc milý kluk, bylo mu tehdy asi pět nebo šest let a vůbec nemluvil. Děti s Downovým syndromem bývají nesmírně vřelé, a když před něj dali iPad, začal ho objímat. Ten iPad a aplikace Speech Blubs na něj zkrátka zafungovaly. S maminkou se tomu věnovali dvacet minut denně. Vzpomínám si, jak po půl roce přišel k nám do kanceláře – občas se u nás stavil. A vůbec poprvé se mi podíval do očí.

Mitja: Začal komunikovat pomocí gest. První měsíc se přitom ani nezapojoval, jen děti v aplikaci pozoroval. Ale pak se doslova rozzářil a udělal obrovský pokrok. Bylo úžasné to sledovat.

Mary: Ano. Před chvílí jsi zmínil, že děti s autismem nemívají tendenci dívat se do tváře. Nedávno jsem na toto téma nahrála epizodu, myslím, že to byla devadesátá třetí, na kterou také dáme odkaz do poznámek. Věnovala se práci doktora Amiho Klina z Emoryho univerzity. Je to velmi uznávaný výzkumník v oblasti autismu, který nedávno publikoval nové studie. Dělal rozsáhlý výzkum sledování očních pohybů (eye-tracking) u dětí s autismem, neurotypických dětí a také u jednovaječných i dvojvaječných dvojčat. Zjistil, že kojenci a batolata, u kterých je později diagnostikován autismus, se opravdu nezaměřují na lidské obličeje, ani na sociální interakci či neverbální signály, jak jsi říkal. Ukazuje například video, kde si dvě batolata hrají v dětském vozíku s dvířky, která se otevírají a zavírají. Neurotypická batolata očima sledovala jakousi „při“ mezi těmi dvěma dětmi ve stylu: „Chci mít otevřeno,“ a „Já chci mít zavřeno.“ Zato děti s autismem, nebo ty, u kterých byl autismus diagnostikován později, sledovaly pouze otevírání a zavírání dvířek. Celá sociální interakce jim tak naprosto unikla.

Pohled Speech Blubs na čas strávený u obrazovky

Mary: A dr. Klin řekl, že pokud se tohle děje během pěti minut, kdy jim unikne tisíc sociálních interakcí – kratičký oční kontakt, otočení se, zamračený obličej a nesouhlas –, pak pokud tráví hodně času u obrazovek, zvláště u obsahu ukazujícího sociální situace, soustředí se na nesprávné věci. A to by opravdu mohl být problém. Před lety jsem také natočila videoblog s názvem „Čas u obrazovky a proč bych ho úplně nerušila“. A vy jste předtím zmínil, že někteří logopedi říkají: „Chceme se času u obrazovky vyhnout.“ Dokonce i během celosvětového lockdownu kvůli covidu-19 lidé říkali: „Chceme omezit čas u obrazovek.“ Přitom je nemožné se mu úplně vyhnout, ale musíme ho využívat chytře. A vy jste o tom mluvil v souvislosti se smysluplným časem u obrazovky. Jak se tedy vaše aplikace a její používání liší od toho, když dítě prostě posadíte před televizi nebo iPad na čtyři hodiny denně?

Mitja: Zrovna jsem viděl dokument, kde říkali, že předškolní děti sledují obrazovky v průměru čtyři až šest hodin denně a v USA je to prý nejhorší, tam je to průměrně šest hodin. To je přehnané. Čas u obrazovky totiž funguje stejně jako jakákoli jiná věc v našem prostředí, která způsobuje vyplavování dopaminu. Teď je období Halloweenu, takže děti budou jíst moc cukru. Víte, když necháte děti jíst cukr každý den, je velká šance, že budou obézní. A s časem u obrazovky je to stejné. Pokud ho využíváte správně, neublíží vám. Pokud ho používáte příliš, máte problém. A platí to nejen pro děti, ale i pro dospělé. Dospělí jsou velký problém. Sám někdy místo hraní s dětmi hraju videohry nebo neustále koukám na Instagram.

Mitja: A v takové situaci nemají děti dostatek interakce tváří v tvář. Teď už směřuji k odpovědi na vaši otázku. Pokud chcete, aby si dítě rozvíjelo řečové, sociální a další důležité dovednosti, potřebuje kontakt tváří v tvář, potřebuje komunikovat s rodiči, s vrstevníky a podobně. Potřebují vidět lidi bez roušek a potřebují se na to soustředit. Když jsme začínali, sledovali jsme všechny ostatní populární dětské aplikace. Dnes jsme tuším na devátém místě v americkém App Store v dětské sekci a ve všech ostatních aplikacích vidíte hezké animace. Jako designér uživatelského prostředí vím, jak někoho přimět aplikaci používat. Vím, jak lidi přimět, aby ji otevírali znovu a znovu a znovu.

Mitja: A máme situaci, kdy jsou rodiče přilepení k obrazovkám. Děti se samozřejmě učí z jejich příkladu. A děti, které nemají nic jiného na práci, to dělají také. Takže si myslím, že smysluplný čas u obrazovky začíná omezením celkového času. Začíná to tím, že je rodič přítomen a věci vysvětluje. Dělaly se o tom výzkumy: dětem ukazovali videa a učili je různé věci. A děti se něco naučily – asi 50 % toho, co by se naučily, kdyby jim to bylo ukázáno ve skutečném životě. Zajímavé ale je, že pokud byl přítomen rodič, který jim vysvětloval, co vidí, a byl tam s nimi, učení se výrazně zlepšilo. Nebylo to sice úplně stejné jako reálná zkušenost, ale bylo to mnohem, mnohem lepší. Takže ano, dobrý čas u obrazovky... Ví se, že i kreslená pohádka může být přínosná. Ne každá, ale mnohé jsou udělané tak, že se z nich děti opravdu něco naučí. Ale když je u toho rodič, je to ještě mnohem lepší, protože jim to vysvětlí. Můžete si pak třeba nakreslit to, co jste v pohádce viděli, a tak dále.

Jak trénovat sdílenou pozornost

Mary: Rodič se také může zapojit – třeba u té rybičky můžete otevírat a zavírat pusu jako ta rybka, dělat bubliny nebo napodobovat zvuky opice. Můžete dítě do aplikace zapojit: „Aha, chlapeček dělá opičku. Podívej, jak dělá opičku maminka.“ A to rozvíjí další klíčový koncept, který máme společný s vaší aplikací a mými online kurzy, a to je důležitost sdílené pozornosti a prožívání společných chvil i během času u obrazovky. Nebo sdílení chvil, kdy se stane něco vtipného, či živé řečové interakce – třeba když držíte banán, protože ho dítě chce, a říkáte: „Banán, banán, banán,“ a pak mu ho dáte. Tento proces párování podnětů... Když jsem se podívala na vaši aplikaci a lépe vás poznala, uvědomila jsem si, na kolika základních principech oba při pomoci dětem stavíme. A tak si myslím, že sdílená pozornost je také obrovsky důležitá.

Mitja: Ano, určitě, s tím naprosto souhlasím. My jsme to udělali jinak v tom, že jsme nepoužili tolik animací. Do středu pozornosti jsme postavili skutečné děti a k udržení zájmu dítěte využíváme jiné prvky. V analytice můžeme sledovat, jak se děti chovají. A máme uživatele, kteří to dělají stále dokola. Dalo by se to nazvat repetitivním chováním, které je pro autismus tak typické. Myslím si však, že smysluplný čas u obrazovky funguje tehdy, když je zapojen rodič. Rodiče jsou zde to nejdůležitější, stejně jako u jakékoli terapie nebo běžné výchovy. Pokud je dítě šest hodin samo a kouká na televizi a YouTube na cokoli chce, nevíme jistě, co se stane, ale pravděpodobně si nerozvine sociální dovednosti. V literatuře se dokonce uvádí, že děti, které sledují příliš mnoho televize, vykazují chování na autistickém spektru. A samozřejmě, že ano.

Mitja: Víte, děti, které si venku nehrají s ostatními a sledují YouTube samy, si přirozené sociální dovednosti samozřejmě nerozvinou. Samozřejmě budou mít problémy s řečí, jazykem a vším ostatním – přesně jako kdyby jedly pořád jen sladkosti, prostě by byly obézní. To se stane. Lidé se dokážou přizpůsobit jakékoli situaci. A pokud je tou situací sledování pohádek, pak se naše tělo i mozek na tuto situaci nastaví a vytrénují nás k tomu, abychom byli lepšími diváky televize. Abychom byli pasivnější. Přesně tak.

Získání echické kontroly

Mary: Ano. Jedna z věcí, na které se zaměřuji, je schopnost rodiče nebo odborníka získat to, čemu říkáme echická kontrola – tedy schopnost dítěte opakovat. Ani běžně se vyvíjející děti nedokážou vždy spontánně opakovat, dokonce ani v 15 nebo 18 měsících. U mnoha běžně se vyvíjejících dětí to ještě není vyvinuté a u dětí s autismem je zcela běžné, že některé zůstávají neverbální, nemluví a tyto schopnosti nezískají. V mých online kurzech proto velmi tvrdě pracujeme na budování nápodoby – nápodoby s předměty, oromotoriky, kdy dítě zapojuje obličejové svaly, pokud to dokáže. Nejsem ale velkým zastáncem sahání dětem na obličej nebo snahy o to.

Mary: Vždycky ale říkám, že z dětí nemůžeme slova tahat násilím, i když třeba dokážou říct „banán“. Nikdy nemůžete dítě donutit říct slovo „banán“. Ani když máte to, čemu říkáme kontrola. Podcasty nebo videa o echické kontrole, které jsem vytvořila, můžeme dát do poznámek k epizodě. Jedním z nejlepších způsobů, jak tuto kontrolu získat, je však prosté opakování, párování podnětů a video modeling – vzít to tak trochu oklikou, udělat to zábavné, lákavé a mít zabudovaný systém odměn. A vy jako vývojář aplikace jste v zabudovaných systémech odměn určitě skutečný profík. Od některých rodičovských expertů slýcháme, že nevěří na hrozby, tresty ani úplatky, a s tím naprosto souhlasím.

Mary: Oni ale také říkají, že nevěří na odměny nebo pozitivní posilování. Jenže celý svět funguje na principech pozitivního posilování, ať už tomu věříte, nebo ne. Je to jako říkat, že nevěříte na gravitaci.

Mitja: To je základ veškeré psychologie vyvinuté v minulých stoletích. Je to behaviorální věda, k tomu není co dodat.

Hyperlexie a Reading Blubs

Mary: Je to jako gravitace. Podpoříte chování a jeho výskyt vzroste. Takže ano. Pojďme teď rychle přejít k dalšímu tématu, které považuji za velmi důležité. V aplikaci máte skvělá videa a odvedli jste skvělou práci, když jste ji rozšířili do pěti jazyků. Vaše nejnovější aplikace se jmenuje Reading Blubs a pokrývá ranou gramotnost a předčtenářské dovednosti. S hyperlexií mám zkušenosti u svého syna. Lucas byl hyperlexik, když byl malý, což je schopnost číst nebo rozpoznávat písmena dříve, než dítě dokáže pořádně mluvit. U autismu je to zřejmě část mozku, která je přestimulovaná věcmi, jako jsou písmena a čísla. A myslím, že rodiče, včetně mě, se často upnou na to: „Dobře, je to hyperlexie, není to autismus.“ Jenže ono je to často obojí. Neříkám, že každé hyperlexické dítě má autismus, protože si myslím, že některé děti s velmi vysokým IQ mohou být ve čtení mimořádně napřed a podobně.

Mary: Když jsem se ale zběžně podívala na vaši aplikaci Reading Blubs, všimla jsem si, že se nezaměřujete na rozpoznávání písmen jako na první věc. Soustředíte se spíše na poslech příběhů a porozumění, což považuji za mnohem důležitější, zvláště pro děti v batolecím a předškolním věku, a nejen pro ty s hyperlexií.

Mitja: Ano. Znovu jsme si udělali průzkum. Mluvili jsme s rodiči, učiteli, terapeuty, se všemi. A všimli jsme si jednoho zajímavého trendu, který je celkem zřejmý. Rodiče se svými dětmi nečtou každý den. Měli by číst, ale nečtou. Někteří rodiče jsou unavení, protože mají dvě práce najednou. Někteří tátové jsou zase málo kreativní, takže nemají dostatek fantazie, aby si s dětmi u knížky opravdu hráli a udělali ji zábavnou. Také jsme si všimli, že na trhu existují aplikace, které se snaží pomáhat se čtením šestiletým a sedmiletým dětem, kdy už je na čtení skutečně čas. Předtím, u předškoláků, je to však hlavně čas na příběhy. Samozřejmě si mohou hrát s písmenky, nebo je možná ještě lepší, když to nedělají, ale nejdůležitější je, aby slyšeli dostatek příběhů. Chtěli jsme zde tedy použít stejný koncept: máte dětského předčtenáře, který se snaží dělat totéž, co by dělal dokonalý rodič při čtení pohádky před spaním.

Mitja: Dokonalý rodič by dítěti četl velmi nadšeně. Potom by se ptal na otázky. Nechal by dítě dotýkat se věcí v knize. A to je v podstatě ono. Máte dítě, které vám čte příběh. Klepnutím na hlavní postavy posouváte děj dopředu. Máme tam třeba alpaku a vy ji můžete ostříhat. Je to jako animovaná knížka, zdigitalizovaná opravdu skvělým způsobem. Máme výborné výsledky, děti tyto příběhy neustále sledují. A po skončení příběhu se na obrazovce znovu objeví to samé dítě a zeptá se: „Tak jak se jmenovala ta alpaka?“ nebo „Jakou barvu mělo to kolo?“ a podobně. A vy musíte stisknout tlačítka, abyste odpověděli na otázku, kterou položil skutečný člověk.

Smysluplný čas u obrazovky

Mitja: Takže se našim uživatelům opět snažíme nabídnout smysluplný čas u obrazovky. Je to dostupné v rámci jednoho předplatného. Takže pokud máte předplatné Speech Blubs, získáte tohle zdarma, a stejně tak pokud si předplatíte Reading Blubs. Máme tedy zákazníky, kteří mohou aplikaci Speech Blubs používat třeba s ročním, dvouletým nebo tříletým dítětem a Reading Blubs třeba s dvouapůlletým. Viděl jsem, že ji úspěšně používaly i děti ve věku dvou a půl let, ale je určená převážně pro děti od tří do pěti let. Tedy alespoň u běžně se vyvíjejících dětí – u dětí se specifickými potřebami to bývá později, nebo to zkrátka závisí na konkrétní situaci.

Mary: A i v případě Reading Blubs by bylo určitě ideální, nebo přímo nutné, aby u toho byl rodič a dohlížel na to. Aby to nesklouzlo jen k tomu, že dítě neustále dokola stříhá lamu. Dobře, vrátíme se a ostříháme lamu znovu – protože právě tady se děti s autismem mohou zaseknout na opakování. Ve svých online kurzech jsem vytvořila knižní program a součástí tohoto programu je, že rodiče jdou jednou týdně do knihovny, půjčí si pět, sedm nebo deset nových knížek, vrátí ty staré a čtou velmi jednoduché knihy. A u toho kladou velmi jednoduché otázky. Během lockdownu kvůli covidu však byla spousta knihoven zavřená. Někdo mi doporučil jinou aplikaci s názvem „EPIC“, což je obrovská zásoba knih. A znovu opakuji: čím více máme zdrojů, díky nimž můžeme svým dětem sami číst – my sami máme aplikaci EPIC předplacenou, protože je skvělá i pro mého čtyřiadvacetiletého syna s těžkým autismem, který si v ní může vybírat velmi jednoduché knížky, my si je procházíme, ptám se ho a naplňujeme tím naše dny.

Mary: Což je pro mnoho rodičů po celém světě, obzvlášť s dítětem s autismem, mimořádně náročné. A myslím, že se všichni snažíme ze všech sil. Aplikace jako ty vaše, Speech Blubs a Reading Blubs, jsou skvělou příležitostí, jak mít v naší rodičovské výbavě více nástrojů. Dokonce velmi podporuji rodiče v tom, aby natáčeli vlastní videa. Jenže problém je v tom, kolik videí jste schopni sami vytvořit? Vy máte celé produkční zázemí, neustále přidáváte nové věci, vystupují tam různé děti, takže se neopakuje pořád dokola to samé sledování jednoho záznamu. Máma řekla třeba „hlava, ramena, kolena, palce“ desetkrát za sebou. Čím flexibilnější naše děti dokážeme udělat, tím více rozmanitosti, nových příběhů a nových přístupů jim nabídneme.

Mary: Tím přínosnější podle mě tyto nástroje budou. Přesně tak. Skvělé. Myslím, že jsme toho probrali opravdu hodně. Vím, že budu moci poskytnout partnerský odkaz, a to MaryBarbera.com/blubs. B-L-U-B-S. Skvělý a neotřelý název. Můžete se tedy podívat na Speech Blubs i Reading Blubs. Je to v rámci jednoho předplatného, stojí to jen pár dolarů měsíčně. Můžete si vybrat roční nebo měsíční předplatné. A můžete využít i bezplatnou zkušební verzi, což je vždy skvělé pro vyzkoušení, protože aplikace nemusí sednout každému dítěti.

Mitja: V naší aplikaci je jedna věc, která je ještě před platební bránou zcela zdarma. Je to screeningový dotazník. V podstatě zadáte údaje o svém dítěti, datum narození, a získáte přehled všech vývojových milníků. Nejde jen o řeč, jazyk a čtení, ale také o pragmatickou rovinu jazyka, hru nebo sluch. Všechny tyto milníky – myslím, že v úspěšném měsíci vyhodnotíme dotazníky přibližně pro sto padesát tisíc dětí měsíčně. A jak vidím současnou situaci po celém světě, pokud máte dvouleté dítě, budete na vyšetření u logopeda čekat poměrně dlouho a...

Skvělá alternativa, zatímco čekáte na návštěvu logopeda

Mary: A budete čekat i na vývojového pediatra, budete čekat na terapii. Ale máte naprostou pravdu. Jedna z maminek v mém kurzu pro batolata měla dvacetiměsíční dítě, bez diagnózy, bez terapií. Žila ve Velké Británii a říkala, že čekací doba na logopeda byla 18 měsíců. A to jen na základní logopedické vyšetření. Ty čekací listiny jsou děsivé, a proto právě píšu svou druhou knihu Turn Autism Around. Je to praktický průvodce pro rodiče na dobu, kdy čekají na diagnózu nebo na zahájení terapií, protože oba víme a věříme, že rodiče dokážou změnit úplně všechno. Mít k dispozici aplikace, jako je ta vaše, a dozvídat se víc – a pokud nás poslouchají odborníci, podpořte rodiče v tom, aby se vzdělávali.

Mary: A mít po ruce nástroje, jak dítě zapojit, je zkrátka skvělá věc. Všechno – bezplatný dotazník, zkušební verzi i předplatné – najdete na adrese MaryBarbera.com/blubs. Můžete se také podívat na souhrnné poznámky k epizodě, kde najdete odkazy na všechny zdroje, které jsme dnes zmínili. Na závěr naší epizody bych se ráda zeptala – jedním z cílů mého podcastu je, aby byli rodiče i odborníci méně ve stresu a žili spokojenější život. Jako otec čtyř dětí, vývojář aplikací a manžel, máte nějaké tipy na péči o sebe nebo zvládání stresu, které děláte buď každý den, nebo když máte chvilku, abyste stres zmírnil?

Mitja: Poslední tři dny byly zrovna dost náročné. Asi tři dny jsem nevyšel z domu. Běžně během lockdownu vyrážím s dětmi ven do přírody – obvykle ne sám, většinou s dětmi. Ano, stres je velký problém. Myslím, že bychom zkrátka měli méně hledět do obrazovek a více vnímat přírodu. A když to uděláme – a nemusíme obrazovky úplně vyřadit, stačí je prostě omezit, stejně jako potřebujeme omezit počet návštěv ledničky. Víte, všechno je to o rovnováze. Ano, ve všem je třeba hledat rovnováhu.

Mary: Přesně tak, ano, ano. Nápad vyrazit ven do přírody se mi moc líbí. A sama vím, že i mně to pomáhá odbourat stres. Takže ti moc děkuji, Mitjo. Bylo mi velkým potěšením tě lépe poznat. A těším se, až budu sledovat váš růst a budu součástí tohoto opravdového úsilí pomáhat dětem s potížemi v řeči, s autismem a všem, kteří bojují s mluvením. Mnohokrát ti děkuji za tvůj čas a měj se hezky.

Mitja: Děkuji.