Jak jsem pomohla bratrovi najít hlas: Proč jsem se stala logopedkou

O důvod, proč jsem se stala klinickou logopedkou, se ráda podělím s každým, kdo se mě zeptá.

Co si pamatuji, byli jsme s bratrem nerozluční. Když se narodil, zrovna dvakrát jsem ho nemilovala. Dokonce jsem mámu prosila, aby ho „vrátila“, a když jsem ho poprvé držela, málem mi spadl na zem.

Jak plynul čas, stal se člověkem, se kterým jsem trávila nejvíce času, kterému jsem mohla šéfovat, strážcem všech mých tajemství a někým, koho jsem neochvějně chránila. Vzhlížela jsem k němu způsobem, jaký by mě nikdy nenapadl, a on mě – aniž by o tom věděl – inspiroval k tomu, abych se stala logopedkou.

Od chvíle, kdy začal chodit do školy, si maminka všímala, že se Stephen neučí tak, jak by měl. Zpracování informací mu trvalo déle, zápisky, které si nosil domů, nedávaly VŮBEC žádný smysl, písmena a čísla psal zrcadlově a nepamชนoval si nic z toho, co mu ona nebo táta řekli. Informace mu doslova šly jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Jak škola pokračovala, náročnost učiva rostla a s ní i Stephenova frustrace. Zvládnout jeden úkol trvalo jemu a mámě CELÉ HODINY. Zašlo to tak daleko, že když táta přišel z práce domů, raději se ani neptal, jaký byl den – Stephen brečel, máma křičela a já zrovna musela vyběhnout na hodinu tance.

Můj bratr mě naučil, jak se zastávat těch, kteří se sami zastat nedokážou.

V té době se máma rozhodla nechat Stephena ve škole vyšetřit a zařídit mu individuální vzdělávací plán (IVP). Byla jsem tehdy malá, takže si nepamatuji každý krok, ale vím, že moji rodiče za to, aby tomuto chudákovi pomohli, bojovali ze všech sil. Škola se však bránila na každém kroku.

Až po pohrůžce právními kroky škola mého bratra konečně vyšetřila a zjistila, že má dyslexii, poruchu sluchového zpracování, potíže s výslovností a problémy s krátkodobou pamětí. Síla, co?

Okamžitě byl zařazen na logopedii a logoped se začal těmto problémům věnovat. Byla to dlouhá, vyčerpávající a nelehká bitva. Každý IVP se setkával s odporem ze strany školského obvodu. Můj bratr měl naštěstí štěstí, že rodiče trvali na vhodných úpravách a stáli při něm na každém kroku. Právě tehdy jsem se poprvé setkala s logopedií a navždy to změnilo můj život. 

Ve škole se situace začala zlepšovat, ale šikana a obtěžování od ostatních dětí ještě hodně dlouho nepřestaly. Jako jeho starší sestra jsem si přála chránit ho každý den svého života, ale nemohla jsem. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem křičela na děti, které mu nadávaly, přitlačila někomu hlavu na okno v autobuse (věřte mi, zasloužili si to) a odháněla děti od bratra ve snaze ho bránit. Kvůli své poruše komunikace se nedokázal bránit slovně – a tak jsem to vzala na sebe!  

Přetočme čas na střední školu: Stephen měřil přes dva metry a nad svými dřívějšími trýzniteli doslova čněl. Naštěstí měl upravené učební plány a chodil na logopedii už od útlého věku, takže když nastoupil do prvního ročníku, nikdo o jeho dřívějších problémech se vzděláváním ani nevěděl. Naučil se hrát na barytonsaxofon, tenorsaxofon i altsaxofon a přidal se ke školní kapele. Právě tam našel své nejlepší přátele a spojence. 

Střední školu úspěšně dokončil a šel studovat fotografii. Až do absolutoria mi posílal své vysokoškolské práce ke korektuře a úpravám. Stephen se naučil své znevýhodnění kompenzovat a vysokou školu úspěšně vystudoval. V současné době pracuje na stavbách s mým tátou Brucem, vede vlastní firmu na čištění a detailing aut (které se velmi daří) a k tomu se věnuje focení. 

Můj bratr mě potřeboval od útlého věku, ale pravdou je, že já jsem ho potřebovala ještě víc. Naučil mě soucitu, péči, ohleduplnosti, přijetí a tomu, jak být oporou těm, kteří se za sebe nedokážou postavit sami. Inspiruje mě každý den a jsem pyšná na to, jaký muž z něj vyrostl. Stephen je loajální, přátelský, vtipný, obětavý a pracovitý. Je to ten nejlepší „mladší“ brácha, jakého si kdo mohl přát. 

Vyprávím vám to proto, že nikdo nechápe bezmoc rodinného příslušníka, jehož bratr, sestra nebo dítě prochází těžkým obdobím, lépe než ten, kdo to zažil. Vězte prosím, že v tom nejste sami. Za druhé, buďte přáteli, ne těmi, kdo ubližují. Stačí JEDEN člověk. Jen jeden člověk, který podá pomocnou ruku, zachová se přátelsky nebo nabídne místo k sezení. Nikdy nevíte, co ten jeden člověk může pro někoho znamenat. A nakonec: nikdy nepřestávejte bojovat. Za všechno, co je těžké, stojí za to bojovat. Postupujte krok za krokem a nebojte se požádat o pomoc, když ji budete potřebovat!