Jak zpracovat diagnózu vašeho dítěte

Rodičům většinou říkám, že nejde pouze o narušenou komunikační schopnost, ale že v běžném učení mohou dítěti bránit i další faktory, jako je porucha pozornosti nebo autismus. 

Jak se vyrovnat se všemi pocity, které prožíváte, když se dozvíte diagnózu svého dítěte? Co je normální a co už ne? Přejdou tyto pocity vůbec někdy? 

Zkušenosti z praxe

Nedávno ke mně poslali studentku na rozvoj sociálních dovedností. Byla to žákyně běžné školy, která byla mimořádně úspěšná, ale na druhém stupni docházela na logopedii, protože měla potíže najít si kamarády.

Když jsem tuto studentku poprvé potkala, bylo naprosto zřejmé, že by měla mít diagnostikovaný autismus. Její rodiče se však stanovení diagnózy velmi bránili. 

Bohužel, jakmile je student na střední škole, kritéria pro nárok na logopedické služby jsou mnohem přísnější. Kromě dosažení určité úrovně ve standardizovaných testech se posuzuje i prospěch. V testech tato studentka na podporu nedosáhla A ZÁROVEŇ měla samé jedničky (dokonce i v pokročilých kurzech). 

To znamenalo, že na školní logopedickou péči neměla nárok.

Doporučila jsem jí externí logopedii, aby se naučila zvládat své emoce a komunikovat s vrstevníky. Po skončení schůzky jsem se cítila hrozně, že jí nemohu pomoci. Rodiče se velmi bránili zajistit jí potřebnou pomoc a odmítli nechat ji vyšetřit, a to i přes všechny mé poznámky a záznamy o jejím chování. Bylo jasné, že si situaci své dcery odmítají připustit. 

Kéž bych vám mohla říct, že tento příběh měl šťastný konec, ale neměl. Těsně před Vánocemi této studentce náhle zemřel otec. Ve škole nezameškala ani jediný den, protože nechtěla zmeškat žádné úkoly. 

Nedokázala si srovnat priority ani účinně zvládnout své emoce a nešla otci ani na pohřeb. Kdyby chodila na terapii, terapeut by jí přesně s tímto pomohl a naučil ji to efektivně zvládat.  

Proč?

Bohužel to nebylo poprvé, co jsem viděla rodiče či zákonné zástupce odmítat diagnózu nebo vyšetření ze strachu, jaké výsledky by to mohlo přinést. Pokud jste v podobné situaci, zvažte několik věcí:

1. Pomůže diagnóza vašemu dítěti z dlouhodobého hlediska?
2. Lze podpůrná opatření upravit, případně ukončit, pokud už nebudou potřeba?
3. Proč máte z diagnózy strach?
4. Jaká podpora by vám pomohla tyto informace zpracovat?

Když vycítím, že se rodiče brání něčemu, co navrhuji, dám jim 48 hodin na vstřebání informací a pak jim zavolám, jak se cítí. Je to spousta informací najednou a čas na jejich strávení jim umožní přemýšlet o všem s chladnější hlavou. 

Je to přirozené – když jsou emoce čerstvé a intenzivní, člověk ne vždy uvažuje s čistou hlavou. 

Měli byste se cítit zcela svobodně požádat o více informací nebo si vyžádat názor jiného odborníka. Mnoho rodičů za mnou přišlo pro druhý názor nebo vzalo mé výsledky k jinému specialistovi, aby zjistili, zda doporučí stejnou terapii. Na tom není vůbec nic špatného! 

Podle toho, jak se cítíte, obvykle rodičům doporučuji psychologické poradenství. Zjištění diagnózy může přinést určité zklamání. Máte před sebou to dokonalé dítě, které jste stvořili, nosili a vychováváte ho – přece s ním nemůže být nic v nepořádku! Návštěva poradce vám může pomoci tyto pocity zpracovat a vyrovnat se s nimi, aby neovlivňovaly vaše dítě. 

Pokud terapie není nic pro vás, doporučuji najít podpůrné skupiny. Existuje celá řada různých skupin – některé se setkávají osobně, některé online, některé jsou určené pouze pro maminky a jiné pro tatínky. Získáte tak možnost promluvit si s dalšími rodiči, kteří procházejí naprosto stejnou situací... nebo možná ještě náročnější. 

Nejdůležitější je pamatovat si, že vy za to nemůžete. Takové věci se stávají. Nemáme nad nimi kontrolu! Se správnou terapií a případnou medikací může vaše dítě vést plnohodnotný a úspěšný život! Možná bude trvat o něco déle, než přijde první slovo? Možná. Bude potřebovat individuální vzdělávací plán? Je to možné. Dokud dostává pomoc, kterou potřebuje, odvádíte skvělou práci!

Držte se a vytrvejte!